Dvacátýosmý rižský týden - islandský

12.04.2020 | 2991 slov

Čínská chřipka nás výletově uzemnila, jediné, co nám tedy zbývá, je s láskou a dobrým pocitem vzpomínat zpoza okna na všechny ty výlety, které se nám už podařily, a užívat si fotky z nich. A že se jeden takový pěkný podařil, musím říct - Island za pět dní.

Týden začíná závodem letadla a autobusu, teda spíš nemotivací na další dějepisnou frontální výuku v rámci Ekonomiky pobaltí, tak vybírám raději výlet na letiště a vyzvednutí slovenské občanky Kiky s volebním právem. Autobus nakonec jakž takž stíhá a daří se mi i zázrakem připojit, ačkoliv ne zcela rád, na konec dějepisu. Situaci zachraňuje lotyšská hudba a večerní ježek, ve kterém dolaďujeme výlet.

Úterý, peru, bolívie, lítám po Rize, sháním polarizační filtr, sluneční brýle a další islandské potřebnosti, zařizujeme, plánujeme, pracujeme - zatím zábavný týden, že?

Konečně je to tu, středa na kterou čekáme od šestého ledna. Bylo by také hodné poznamenat, že jsme si u maďarských růžových aerolinek zakoupili letenky samozřejmě jen s osobním zavazadlem, takže bude sranda se sbalit s fotověcmi a mými věcmi na prakticky zimní Island do.. batůžku. Ale daří se, tělo, dvě skla, oblečení, levné jídlo i sluchátka, vše presuji a kolem třetí vyrážíme směr Lidosta. Po cestě si snad desetkrát projíždíme seznam věcí, co máme a nemáme, a zdá se, že je všechno v pořádku. I přesto ještě před odletem detekujeme absenci jedné čepice a minimálně jednu další výpůjčku tunelu - ale to jsou všechno malé věci, za chvíli už koukáme na růžové letadlo zpoza skla v řadě, která je rozhodně delší o spoustu islandsky vypadajících lidí než jsme očekávali. A320 nás vítá sedačkami různě po celém svém trupu, jen holkám z Princezen udělal systém radost a můžou si házet vtípky celý let. Usedám mezi spolusedící, jedna spí už při popojíždění, druhá při tom samém popojíždění zběsile fotí skrz okénko, do uší vměstnávám sluchátka a za poslechu podcastů (které u mě začaly bodovat až poslední dobou) míříme přes půl Evropy na její severozápadní cíp - jediné vzrůšo zajišťuje tekoucí krev z nosu předemnousedícího pána a troje spotřebované balíčky kapesníků (fakt, počítal jsem to). Mezinárodní letiště Keflavík nás vítá sněžením, na letišti dáváme první svačinky, zhodnocujeme kvalitu místních toalet a letu a hurá, míříme pro auto. Po tom, co nám slečna u počítače s úsměvem oznámí, že je její vedlesedící kolega Čech, píšeme do diářů jedničku - po odhadech, kolik potkáme Tesel v Petrohradu tu máme soutěž na počet Čechoslováků na Islandu. U východu tiskneme zelené usměváčky a po třech kontrolních obchodech Dusteru dostáváme klíčky a na starost tuto benzínovou čtyřkolkovou Dacii. Zabydlujeme se, velmi promptně se prohrabáváme navigací, na sněhem pokryté vozovce zkoušíme brzdění a tradá, za zkoušení, jak je to vlastně v Daciích s tempomatem, směr Reykjavík. Kruháče jsou zde velmi oblíbené, cesta do Reykjavíku žádný problém a po pár desítkách minut parkujeme naproti jediné islandské univerzitě. Budova univerzity je také objektem první fotky domů a hádankou, kdepak zase jsem. Na první večer máme naplánovanou procházku hlavního města tohoto ostrovního státu, oblékám vše na sebe a hurá na procházku. Trvá asi patnáct minut, co potkáváme pětičlennou skupinku, od které se linou specificky československá sprostá slova a citoslovce - krátký pozdrav a můžeme přidat další pětici do soutěžního čítače. Kopcovité uličky nás zavedou až k hlavní záležitosti města, kostelu Hallgrímskirkja (s názvy to bude ještě sranda). V silném větru a zimě scházíme i k pobřeží zátoky s uměleckým kovovým modelem lodi Sólfar, která sdělovat islandskou touhu po poznání, jejich vývoj a svobodu. Už zcela zmrzlí překonáváme v dlouhém zástupu zmrzlé jezero Tjörnin a hurá na sever. Cesta tmou za polopospávání vzadusedících a zvuku podcastu probíhá hladce, za zmínku stojí téměř šest kilometrů dlouhý podvodní tunel Hvalfjörður pod stejnojmenným fjordem, jehož klesání je v maximu dokonce 8.1% a nejhlubší bod v -165 metrech pod mořskou hladinou. Silnicí číslo jedna se řítíme na sever, celkem náhodou chytáme polární záři hned první den po dotazu “A není tohle ta záře?” někdy o půl čtvrté ráno a následně si, punkově, dáváme dvě tři hodinky spánku v autě na kraji vesničky Reykhólar - Duster není dodávka s vestavbou a Island není letní středoevropská noc, ale trochu toho při nárazech větru naspíme.

Čtvrtek a opět cestujeme, tentokrát projíždíme severozápadní část ostrova až do vesničky Hólmavík, ve které jsme pozitivně překvapeni z přístupu místních, kteří se hned s úsměvem ptají, zda jsme nezabloudili, po čemž se desítkami centimetrů sněhu šplháme do kopce k místnímu kostelíčku, děláme pár skákajících fotek při polozamračeném východu slunce a prozkoumáváme i místní přístav, zvenku muzeum čarodějnictví a zhodnocujeme, že rybí zápach hned po ránu je to nejlepší na probuzení. Vzhledem k tomu, že do prvního ubytování to už mám relativně kousek a téměř celý den ještě před námi, rozhodujeme se využít teplých pramenů a trávíme velmi příjemné chvíle v teple veřejně přístupných van z vyvěrajících pramenů ve osadě Drangsnes. Těžko k tomu něco psát, to se musí zažít, hučící moře na jedné straně a trojice islandských kluků školkového věku hrající fotbal se svojí učitelkou na straně druhé - výborný zážitek. Spokojení a voňaví pokračujeme východně, po cestě se stavujeme u vodopádového kaňonu Kolugljúfur, ze kterého toho není mnoho vidět, vzhledem k bohaté sněhové nadílce - ale nevadí, kolem čtvrté už odbočujeme k pobřeží k osadě Borðeyri, kde nás první místo na přespání. Danny vyráží na průzkum a vrací se po chvíli s úspěchem, předchozí hosté vypovězeni, pokoj nalezen, kuchyně volná - po dnu a půl v autě jsem rádi, že jsme rádi. Mezičas mezi sírovými sprchami a hranolkově zeleninovým jídlem trávíme skládáním místních puzzlat, dolaďováním pátečního postupu a lekcemi z historické role Islandu ve vývoji geopolitické situace za posledního půltisíciletí. Spát jdu ve 20:15, což je zcela nevídaný úkaz za posledních pár desítek měsíců.

V pátek ráno se loučíme se západem a pokračujeme směrem Blönduós - v této vesničce první zastávka, zkoukneme místní netradiční kostelík, pokloužeme se na místních zmrzlých pochůzkových plochách, dáme za islandské koruny ISK napapat oři a hurá dále. Dlouhý, ale okolím fakt nádherný přejezd do většího městečka se jménem Akureyri, které má kromě letiště i srdíčkové semafory a instanci levné sítě obchodů s názvem Bonus. Očekávej to nejhorší, takže jsme velmi příjemně překvapeni cenami - za krásné čtyři eura se vybavujeme šedými islandskými čepicemi, aby teda všichni viděli, že jsme turisté (jako kdyby to z toho bílého Dusteru nebylo poznat) a že jsme na Islandu. Ale i potravin nabíráme dostatek, kdo ví, kde bude další Bonus a co si k tomu kanibalismu dáme za omáčku, když někde zapadneme (jo[k]e). Dále nás čeká objezd jednoho z tunelů, přece nebudeme platit, když je to jen pár kilometrů navíc, že - kromě toho, že jsme ušetřili, se nám také dostalo nádherných slunečných výhledů na do nebes stoupající hory, místa na další skákací fotku i spousty prostoru na poslech a zpěv oblíbených písniček. Vrcholem pátku je rozhodně vodopád Goðafoss, jehož výška 12 metrů z něj nedělá nejvyšší vodopád Islandu, ale rozhodně ten nejkřesťanštější - vstoupil do dějin Islandu tím, že právě do něj byly okolo roku 1000 vhozeny pohanské rytiny zákonopravcem Þorgeir Ljósvetningagoði, čímž stanovil, že se Islanďané stávají křesťanským národem - ani křížová výprava k tomu potřeba nebyla, zázrak. Po cestě dál na východ se snažíme dostat k jezeru Krafla, ovšem sníh a místní správa silnic má jiný názor, musíme si tedy vystačit jen s příjemnou (ne pro všechny cestovatele) všudepřítomnou vůní síry způsobenou geotermální elektrárnou Kröflustöð, u které děláme otočku, pár fotek do rodinných alb a také mírně narušujeme nudistickou zastávku dalších turistů u sírového potoka se sprchou. Pokračujeme východněji a východněji, Poissonovo rozdělení náhodné veličiny krásně popisuje počet vozidel a celkově živáčků, která potkáváme na cestě - na potkání jednoho vozidla potřebujeme takových λ=15 km. Do cesty tmou přidáváme ještě jednu zastávku, dvojici vodopádů s kaňony Litlanesfoss a Hengifoss, ovšem ani disko v autě, ani přesně v tónu odzpívaný Holubí dům, nepomáhají zákazové cedulce, elektronické pasti a namrzlým schodům zmizet, vodopády se tedy nekonají. Musí nám tedy stačit objížďka pátého největšího jezera na ostrově Lagarfljót, během které zjišťujeme nemilou skutečnost. Na jih ostrova, který máme naplánovaný na sobotu, je hlášen orkán a spousta uzavřených silnic - kéžby bylo ráno moudřejší večera, ale není, tak tedy necháváme rozhodnutí až po ubytování se a večeři. To v Egilsstaðir proběhne v pořádku, vifonka i kafe potěší, pokoj i vše okolo čisté a krásné, stejně jako my, kteří právě usedáme k večerní poradě. Rešerše situace na sobotu, prakticky nikdo nedoporučuje jet, když Island nedoporučuje, ale přece jen nějaké možnosti vymýšlíme - dát si jen pár hodin a zkusit vyjet hned nad ránem, počkat na východě a zkusit projet večer nebo to otočit a na jihozápad ostrova, kde nás čeká ubytování, to vzít opět severem. Voilá, v pěti lidech jsou hlasování vždy bez remízy, takže končíme nejtěsnějším rozdílem 3:2 s výhrou pro objezd ostrova opět shora.

Sobotní ráno nás po nabalení zavádí do známé vesničky s neznámým názvem Seyðisfjörður - očekávaný duhový chodník ke kostelu ovšem téměř celistvě pokrývá ledová pokrývka, musíme se tedy spokojit s diskuzemi o provozu islandské pošty, házením vody do vody (zní to divně, ale to jen kvůli tomu, že jsem nezmínil skupenství) a fotkou se španělskými turisty u kostela (jsem ji jako fotil na nějaký španělsky přepnutý Nikon s teletem, uh). Sobota je takovým opět cestovním dnem, vzhledem k orkánu a našemu rozhodnutí, ale dáváme díky stejné cestě zpět aspoň sírové místo Hverir, kde na rozloze několika kilometrů čtverečních bublají horké bažiny a smradlavé vápno - smrádek pěkný, páry spoustu a i na slovanské dřepy vyšel čas. Dále pokračujeme zpátky do onoho placeného tunelu Vaðlaheiði, za každý jeho metr platíme dvě desetiny islandské koruny, tedy asi tři haléře za metr. Opět oblíbený Bonus v Akureyri opět s vegetariánskými výbornými zeleninovými bagetami (mimochodem, Bonus nás překvapil způsobem nabídky chlazených výrobků - chlazená je celá místnost, ve které pěkně promrznete, žádné samostatné mrazáky), tentokrát už bez čepic - tedy s čepicemi, ale bez jejich nákupu. Cestujeme zpátky a kromě driftovacích zastávek na doplnění nádrže čeká naši dámskou část posádky vrchol výletu - cirka okolo 65°12’56.9”N 21°04’11.1”W zastavujeme u stáda koní, holky nedbají mrazivého, ne daleko pocitovou teplotou od kryogenního, větru a užívají si chvíle po svém - ale musím říct, že jsou to nádherná zvířata, zvlášť s tou jezerní a zasněženou islandskou scenérií (a to přijde ještě lepší zastavení u koní). Pokračujeme jižně, opět dlouhý tunel pod fjordem a tentokrát na jednom z kruhových objezdů směr Selfoss. Začíná se nám pomalu stmívat, nehostinný jih se nám začíná představovat jako velmi větrný a sněžný. Od Reykjavíku se drápeme podél kopečku Reykjafell - v kopci je to ovšem sranda srandoucí. Ve skupině dalších automobilů, především české výroby, předjíždíme sněžné pluhy a zažíváme velmi záživné sněžné poryvy, jízdy krokem i absolutní freestyle ve využívání jízdních pruhů. Ale vše se daří v pořádku překonat i projet, při toaletně-svačinové zastávce v Hveragerði zjišťujeme, že nám dosvítilo levé světlo, což nám nečiní úplně radost. Rychlé gůglování, celkem známý problém Dusterů, náhradní žárovky se tu nenosí - raději bychom teda byli za nefunkční pravé světlo, ale co už - LEDková obrysovka svítí, dálkové taktéž, podmínky nejsou nijak kritické a můžeme tak po krátké domluvě pokračovat dále. Přicvaknutí v bezpečné vzdálenosti za autobus se bezpečně, za tónů Sprayera frayera a podobných vykopávek, dostáváme až do městečka Hella, odkud je to už jen na dohození sněhovou koulí, přece nebudeme házet kameny. Za svitu dálkových světel v úplné téměř úplňkové tmě přijíždíme v předvečer mezinárodního dne žen k poslednímu přespávacímu místu na Islandu, jediné mikrodrama prožíváme při hledání parkoviště, není totiž úplně jasné, co je chodník, co tráva a co parkoviště, takže máme za celou dobu asi nejblíže k nejsměšnějšímu zapadnutí celých patnáct metrů od parkoviště. Pokoj nacházíme, voňavě postlané postele i mikrosprchu s mikrokuchyňkou nacházíme a s unavenou radostí, ale obrovským nadšením z této nádherné země, do sebe městnáme vifonky.

Ranní nedělní mužská výhovorka k nutnosti opravě pravého světla vychází, žádné květiny jsme našim drahým ženám bohužel venku nenašli, musely se tedy spokojit s čerstvým islandským snížkem - pardon, dámy, nejsme dobří květinohledači, buďte i nadále chytré, krásné, usměvavé, soběstačné a vtipné, máme vás rádi! Naposledy vstáváme, za nádherného oranžovočervenožlutého východu slunce nad, Evropě moc dobře známou (mimochodem, od výbuchu by to za měsíc a týden bylo deset let), sopkou Eyjafjallajökull (které už za ty tři dny známe výborně výslovnost, [ejafjatlajeketl]) a míříme opět do Dustera. A přichází druhý koňský okamžik výletu, při fotografické golden hour se pase stádo koní, což se i pěkně zaznamenává na foťák - někteří z nich se nechají i pohladit, ranní potěšení naplněno. Krátká zajížďka k vodopádům Seljalandsfoss, u kterých zjišťujeme, že se parkuje placeně, nejsou zas tak velké a navíc jsou ve stínu, takže to stažené okénko, uznalé přikyvování a průjezd parkovištěm jistí. Za pálícího sluníčka pokračujeme dále, čeká nás nejznámější islandský trojúhelník, takzvaný zlatý, začínáme u Urriðafoss, nádherných širokých kaskádovitých a v tuto roční dobu i polozmrzlých vodopádů, u kterých je opět pěkná kosa. Následuje zastávka u Kerið, jezera ve vulkanickém kráteru, v zimě samozřejmě zmrzlém, kolem kterého si děláme povinné kolečko, diskutujeme o udržitelnosti tohoto typu turismu a také o barvách vyvřelé horniny. Patrně nejlidnatější návštěva v rámci celého výletu nás následně čeká u gejzírů Strokkur a Geysir, první jmenovaný chrlí vodu s párou průměrně jednou za 6-10 minut (už jsme zase u toho Poissonova rozdělení), takže si počkáme spolu s dalšími desítkami turistů na jedno kolečko tohoto přírodního jevu a míříme brzy od spousty lidí pryč. Teda kecám, mírně na místě svačíme a dokupujeme pár vzpomínkových věcí do naších domovů, ale nějak mi to není komfortní po tom téměř zcela bezduchém severu. Další, a poslední vodní zastávkou, jsou vodopády Gullfoss - opět už moc lidí a moc daleko od nich, zároveň už i komerce a reklama a eeeh, to už není ono, zlatý sever. Před odjezdem dál si děláme každý vysoutěžené dřepy za zmínění modelu našeho auta, vzhledem k tomu, kolik jich všude je a kolikrát už to slovo za výlet padlo. Poslední, ale fakt poslední zastávkou má být národní park Þingvellir, který už zvládáme jen tak na čumendu z auta, nohy ani hlava už moc neslouží, navíc moc nechápeme zdejší parkovací systém ani rozsah procházky, větráme tedy aspoň za sázení interních vtípků. A v odpoledne této nádherné prosluněné neděle začíná poslední islandský přesun, tentokrát opět přes oblíbené kruháče, přes benzínku námi určenou k velkému úklidu auta a sbalení se až na odevzdávací plac pro všechny ty bílé Dustery. Poslední Another one bites the dust, poslední rozloučení s Dusterem, auto v pořádku vrácené, potulné úsměvy obsluhy nad nefunkčním předním světlem (jakoby tu poruchu snad znali), na tacháči o 2 402 km více, na SD kartách o dva a půl tisíce fotek více a v hlavách o desítky nehmotných exagramů zážitků více. Na letišti začíná jedna velká hostina, zbavujeme se všeho tekutého i netekutého, diskutujeme o slovenském školním systému a chystáme se naposled, alespoň pro nějakou dobu, zamávat Islandu. Jedna bezpečnostní přepážka nám nečiní příliš radost, co naopak nečiní radost mně a ostatním ano, je můj batoh na druhé straně odebíracího pásu. Speciální pohled na tu trochu sladkostí, co vezu zpět a zdá se, kontrola provedena, batoh propuštěn. V letadle ještě trocha srandy při optimalizaci toho, jak blízko k sobě budeme sedět, nakonec se spíš nedaří než daří, ale nevadí, zvláštní pohledy spoluletících nezařizujeme pouze my, ale i žlutě oděný pracovník nakládky shánějící se po nějaké paní. Ale A320 v růžových barvách to zvedá nad zemi třímiliónového národa, jehož statistický úřad zaměstnával v roce 2009 celých 158 lidí, a my se za necelé čtyři hodiny během končícího Mezinárodního dne žen dostáváme zpět nad pevninskou část starého kontinentu. Ahoj, Rigo, dalo by se říct, my už se přece známe, těší nás Tě opět vidět.

Uh, tohle bylo náročné. Ale s velkým nadšením a radostí se vzpomíná na takovéto výlety plné přehlídek nádher přírody a jejích úkazů. Na závěr si dovolím doporučit album fotek a zkonstatovat, že jsme ujeli 2402 km, tedy zhruba stejně jako je letecká vzdálenost mezi Rigou a Keflavíkem, a že nás to na jednoho stálo okolo šesti a půl tisíce mexických pes. A mimochodem, žádné další Čechoslováky jsme nepotkali, takže nevím, kdo vyhrál, ale bylo jich celkem šest. A taky jsme na Islandu nenahráli Holubí dům, což je jistě dobrá výmluva proč tam zavítat někdy znovu.

EDIT: Díky Hance za korektury a navigační práci na islandských cestách.