Jedenáctý rižský týden - šedý

16.11.2019 | 1177 slov

Jedenáctý rižský týden dostal přívlastek šedý - především podle oblohy, na které už jsme několik dnů neviděli slunce. Týdny ubíhají, semestr se přelil do své druhé poloviny a Joe moc nestíhá sepisovat zážitky alespoň trochu v termínu.

První blogové pondělí, které nezačíná probuzením v Lotyšsku, je posledním dnem našeho výletu po placaté zemičce s názvem Litva. Z dřevěné chatičky vyrážíme v dopoledních hodinách okolo elektrárny do velmi zajímavého kostela v přilehlém městě - nemůžu hodnotit architektonickým stylem, ale rozhodně velmi moderně pojatým. Z umělého městečka s 14 tisíci obyvateli ubytovaných pouze v panelových domech pokračujeme východním směrem. Po cestě bereme ještě pěším útokem horu andělů, výsledek oslavy tisícovky let Litvy a šesti set let hradu Trakai. Ten je ostatně také naší další zastávkou a barevně podobnou záležitostí k našemu státnímu zámku Červená Lhota. Hrad ve vesnici Trakai je ovšem zavřený, děláme tedy přes naléhání prodejců jízd po vodě okolo pouze kolečko kolem hradu a přes zastávku v informačním centru míříme dále na východ. Naším dalším cílem je hlavní město, Vilnius - do jeho spárů se dostáváme přes pondělně zaplněný obchvat i centrum města - ale nakonec parkujeme na parkovišti, které připomíná spíš staveniště (nebo na staveništi, které připomíná parkoviště?). Mírným krokem a mírně již unaveni prohlížíme litevské hlavní město s pěti sty tisíci obyvateli, které fotí s mým přístrojem celé Hanka, za což si zaslouží mé poděkování, díky! Proplétáme se malými uličkami se spoustou pouličního umění včetně desítek vyřezaných dýní, přes hlavní vilniovská náměstí až zpět na staveniště - zcela natěšeni na obědovečeři a nákupní podvečer v okolí řetězců IKEA a Decathlon.

V blízkosti těchto obchodů trávíme nějakou chvíli, kromě společného jídla se mi podaří si pořídit zimní bundu i obutí, rozradostněn usedám za kormidlo Tiguana a podle Descartovovi poučky “řídím, tedy vybírám hudbu” vybírám na další cestu milovanou Vypsanou Fixu ze San Piega (hehe) a dále německé Rammsteiny. Konsolidujeme se ve vozech a začíná nejdelší litevský přejezd asi 220 kilometrů, z hlavního města až do Šiauliai (jehož výslovnost jsem si prostě pořád nezapamatoval). Krátké řidičské okénko, tempomat je fakt dobrá věc, ale stejně je litevských 110 km/h v zimě trochu nudných, Tiguan je velmi návykové vozidlo, dálniční vratky jsou mega divná věc a Superba s LEDkama nejlépe poznáte v zrcátku podle světel. Po cestě letíme většinou po dálnicích, ovšem ke konci tohoto přejezdu nás chytá velmi slušná hmla a cítíme se tak spíš jako ježkové v hmle, přesně jako ty oblíbené podniky tu u nás, v Rize. Kromě hory křížů, která je vyhlášenou pro celý severní litevský region, bereme útokem i poslední Lidl po cestě. Pěkných 19:55 dorážíme k němu, svižně prolétáme obchod, kromě sušených plodů a dalších radostí bereme i pár (nebudeme specifikovat kolik) kartonů oné Plzeň ve slevě. V 20:18 parkujeme u pokladen, abychom si vyčekali frontu, naskládali na pás a poté si i vyslechli, že je v Litvě prodej alkoholu po osmé hodině večerní zakázaný. Mladá paní prodavačka nám to tedy sděluje spíš rukama a nohama, naše emoce ovšem chápe nejen ona, ale i okolní prodavačky, a také se nám za to náležitě smějí. No radost. Hora křížů v totální tmě, mlze a dešti má taky něco do sebe, rozhlehlost místa si neuvědomujeme a unavení spíš potichu procházíme kolem stovek křížů. Závěr dne trávím přesunut z logistických důvodů ke slovenské posádce diskuzemi o hudbě a užitečnosti palubního mikrofonu v relativně nedlouhém Superbu. Po zaparkování vozidel na bezpečná parkoviště u letiště slyšíme ještě známý zvuk otevírajících se plechovek, můžeme tedy ve čtyřech řidičích úspěšně zapít tisíc sto čtyřicet kilometrů po baltských silnicích.

Zbytek týdne bude hodně průlet, ono se toho zas tak moc nedělo.

Dvojité návštěvě ze Slovenska dělám (pro mě asi pátou, šestou) prohlídku centra Rigy, už si začínám i pamatovat letopočty. Aspoň to budu mít natrénované já, až mi přijedou některé z mých dalších návštěv. Den zakončujeme v nově otevřené čajovně u vodní dýmky a mnoha litrů zázvorového čaje, Noc ovšem pokračuje dále, pár partiček Bangu ještě nikdy někoho nezabilo a ranní rozhodnutí v 6:05, že bychom se mohli jet podívat k moři, taky určitě ne. Hodinu cesty k moři trávíme hraním kontaktu a vysvětlováním si, co je to homologace. Na konci mola si dáváme holubí dům, cestu zpět zaplňujeme hrou s navazováním textů písniček na sebe - toto velmi dlouhé úterý končí dopoledne ve středu. Zbytek středy je také dnem, jehož zbytek zodpovědně věnuji škole.

Na čtvrtek máme domluvenou schůzku s redaktorem z nejmenovaného média, kterému se dostalo kontaktu na mne přes ČVUT (dík míří na FA), protože mu ostatní univerzity tvrdily, že tu nemají studenty (že by mě VUT odepsalo?). Po pár minutách schůzky společně s Hankou a Ádámem a panem redaktorem nám šestý smysl říká, že tohle fakt nebude ono. Zbytek odpoledne tak nějak přežíváme, výhrady k práci pana redaktora si nechám pro sebe, ale nic, co by mi, pozitivně naladěnému člověku, zkazilo náladu. Den zakončuji instruktáží Hanky k pravidlům házené, na kterou se chystáme, a technikáliím pořizování fotek.

Pracovní týden zakončuje pracovní pátek, úkol do teorie her, který už není tak filozofický jako její přednášky. Kromě něj také téměř hodinový videohovor domů, který mi vylepšuje šedou náladu na několik dní dopředu. Večer plní slibovaná házená, rižský celek Celtnieks hostí Jūrmalas Sports v nedaleké hale. Kvalita házené je, řekl bych, na pomezí české první a druhé nejvyšší ligy. Jedná se ovšem o jednoznačné utkání, Rižané s vytaženou obranou zabraňují efektivnímu útoku hráčů z mořského letoviska a s pomocí rychlý útoků zvyšují až na závěrečný rozdíl 43:23.

Sobota pokračuje ve znamení pasivního sportu, s volejbalistkou Aničkou se jdeme kouknout na univerzitní tým RTU, v jehož protivníkovi nachází zalíbení Hanka - ovšem velmi nesprávně, RTU ve velmi nedivácky postavené hale poráží svého protivníka. Sobotní den zakončujeme v univerzitním Game Station, v poslední dny oblíbeném podniku se spoustou deskovek.

Neděle patří fotovýletu do nedalekého Saulkrasti, které nám stálo za návštěvu, dvou eur na jízdenku a pár stovek megabajtů na kartě pro fotky. Ve fotografickém pohledu na tuto maličkou vesničku se střídáme se spoluvýletkyní, jedinou mi známou spoluerasmačkou na pracovní stáži, a diskutujeme o všech zákoutích Erasmu jak tu v Pobaltí, tak v našich studentských městech. Kostely v Saulkrasti ale příjemně překvapují, stejně jako přírodní přímořská duna a s celkem překvapením překvapuje i vedlejší vesnička Ķīšupe s dosti zajímavým, z architektonického hlediska nejspíš, kontroverzního amfíku, teda spíš antiamfíku, kde účinkující koukají na diváky. Zbytek neděle odpočívám u třetí série Atypical, za což patří poslední dík tohoto dílu Stupavance Kice (ach ne, ten český dativ Kiky).

Už jsme nějak podezřele dlouho neviděli slunce.