Dvanáctý rižský týden - oslavný

16.11.2019 | 1202 slov

Další z týdnů dostává přízvisko na základě jistě celolotyšské atmosféry, která začala zemí prostupovat, a my tak můžeme všude vidět tisíce lotyšských vlajek a bikolór (nebo je to trikolóra?). Teploměry pomalu začínají přemýšlet o absolutnosti nuly stupňů mistra Celsia a dokonce i rekonstrukce kolejí se blíží ke konci.

Pondělí je významný den, Lāčplēša diena, kdy si Lotyšové připomínají vojáky, kteří bojovali za nezávislost svojí země ve všech válkách a střetnutích. Co jsem slyšel, Lotyšové uvažují o prohození státních svátků se svátkem práce. Den zahajuji s poslední hodinou teorie her, kde se jedou dost velké anglicko-lotyšské bomby v rychlosti, kterou fakt v lotyštině ještě nedávám. Další z vege obědů v Daily, takové školní menze bez dotace na jídlo, mě utvrzuje v tom, že síť těchto podniků se o své vege(a?) klienty fakt stará, výborné mrkvové noky s červeným zelím mi fakt dělají radost. Ta se přelévá do mého prvního sledování startu rakety Falcon 9 společnosti SpaceX (ano, to je ten Musk a ano, ta čtyřicetimetrová trubka přistála v moři na plošině) tu na Erasmu a pokračuje i do podvečerní lotyštiny, do které nám Laura, naše nejvíc nejlepší učitelka lotyštiny, nachystala navigační hru přes centrum. A samozřejmě v lotyštině, takže jsme se za pochodu učili ulice, směry i vzdálenosti - krásná škola hrou. Nakonec jsme se odnavigovali k prezidentskému paláci, kde jsme byli obdarováni cukrovinkou a každý i svíčkou, kterou jsme mohli jít společně s dalšími tisícovkami Lotyšů jít zapálit na zeď pod palác. Konec této oslavy tkví ve společném vojenském pochodu a občanském průvodu s pochodněmi až k národní knihovně, kde zní spousta lotyšské hudby. Den logicky zakončujeme jedním nebo dvěma Lāčplēsisy, což jsou, jak už pozornější jistě poznali, piva.

Úterý, servisní šatníkový den, zahajuji paralelními algoritmy, plním prací nad úkoly a vařením a zakončuji menší dávkou seriálů.

Středa je tím dnem, kdy se mi naskytne čas na necelých patnáct set fotek z litevského výletu, kterými se probírám téměř celý den, který mi narušuje pouze přednáška z výpočetní složitosti a lekce lotyštiny.

Blogování dále pokračuje na trajektu z Helsinek do Tallinu po probděné autobusové noci při přesunu ze severu Finska - určitá míra překlepů a nesmyslných logických zkratek mi bude jistě prominuta.

Plně okurková středa, škola, fakt nic zblogovatelného.

Čtvrtek se pomalu začíná přibližovat víkendu a tím i z jednomu z největších lotyšských svátků. Ulice jsou až nepřirozeně plné lotyšských vlajek/praporů. Tyhle scenérie na dlouhých ulicích mi někdy dost nepříjemně připomínají nacistické prapory z dob druhé světové války. Čvrtek je jinak celkem pracovním dnem, kombinuji dotahování fotek, úkolů, seriálů a prokrastinace. No znáte to. Večer do našich kruhů vítáme i slovenskou návštěvu až z dalekého Slovenska, Slovence Kice dorazila Rychlá Rota, zasvěcujeme je tedy ihned do Rigadění, oni nás naopak ve svých podivných podnikatelných plánů. Ke konci večera k nám dorazí i, nejspíš nechtěný, návštěvník Ježka a snaží se nám prodat za pivo obraz. Má nejdražší Siri mu dává přesně pět minut, které vyčerpá především podivným koukáním kolem nás, takže se s ním loučíme a následně i mezi s sebou. Zpět zkoušíme novou bolto cestu na koleje a zvládám si s boltařkou i trochu lotyšsky popovídat. Riga je láska.

V pátek si rychlá rota zaslouží prohlídku města, minimálně po šesté tedy sundávám profesi z hřebíku a vzpomínám si na legendy o budovách v historické části Rigy a Lotyšsku celkově. Odpoledne sychravého dne trávíme klidem v kavárně a dalším dělením se o zážitky z našich rižských Erasmů. Také je to den pro ESN akci Torchlight hike zahrnující pochod s pochodněmi lesem kolem bunkrů z druhé světové války. Ze všech možných důvodů včetně logistických se rozhodujeme se přidat poněkud pirátsky k tomuto lesozkoumání. Ale nepředbíhejme, v Rize se koná světelně umělecký festival StaroRiga, který si v sobotu poctivě procházíme a někdy tedy nechápeme vůbec, někdy jsme v naší reznasské trojičce velmi potěšeni. Každopádně kromě centra Rigy ožívá i jeho okolí a kromě cizinců se vzbudili i Lotyšové, vídáme tedy celé rodinky s trikolórami (duokolórami?) na hrudích a všude jde cítit značně slavnostní atmosféra. Příjemné. Ale nejspíš bychom takovouto, zalidněnou, Rigu nechtěli vidět denně. Večer poté přichází ona pirátština. Ve velmi početné skupině obsazujeme MHD a míříme za Rigu - Mangalsala je naším cílem. V originální skupině, do které se potřebujeme infiltrovat, máme špeha s polohou. Nedopatřením vystupujeme o zastávku dál, čeká nás tedy v totální tmě čekání na bus zpátky, čas si nadále krátíme hraním našeho nejoblíbenějšího Kontaktu, který dostává s každým dalším kolem na zábavnosti a obtížnosti. Dobrá nálada neubývá a my se po skoku autobusem o jednu zastávku vydáváme do temnoty lesa vystopovat původní skupinu. To se nám daří opravdu jednoduše, z táborů jsem tak nějak zvyklý stopovat v úplné tmě skupiny lidí svítících v úplné lesní tmě, takže najít čtyřicet loučí je opravdu hračka. Horší je to ovšem s finálním přiblížením, zvětšit skupinu o několik desítek procent a bez loučí dělat jakože nic je trochu těžší. Takticky se ukrýváme za nedalekým kopcem a vysíláme předsunutou hlídku. Atmosféra houstne a generální štáb zasedá a probírá možné varianty vývoje situace. Originální skupina se začíná posouvat východně a my volíme ústup. Tentokrát to nevyšlo, ale proč by to mělo vadit. Ve velmi dobré náladě se vracíme zpět do Rigy a co jiného, než Ježek. Slovák Šimon tento večer dále okomentoval barvitě “klasika”, já spíše jako “Riga je láska”. Pátek zakončujeme s Hankou sledováním desítek busíků nedaleko za kolejemi, kam jezdí spinkat. No neříkejte, že byste nekoukali na devatenáct busíků čekajících na zaparkování.

Sobota patří zodpovědnému prozkoumání rižského festivalu v ulicích, procházíme zbytek instalací, z nichž nás některé překvapují více, některé méně, a u některých čekáme, kdy se to konečně rozjede do slušného epileptického diskometalu s nějakou světelnou magořinou a on přijde jen sborový zpěv. No nevadí, město ubíhá celkem dobře a my večer zakončujeme kde jinde než v Ježkovi. Velmi jěžkovitý týden řekl bych, ale aspoň zjišťujeme, že je, co se týče jídla, cenově srovnatelný s Lidem. Také se loučíme s Rychlou Rotou, která zanechala velmi pozitivní dojem v nás všech, myslím.

Neděle sedmnáctého listopadu je prostě svým způsobem speciální. Osmdesát a třicet let a hyperdůležitých událostí v naší republice - bez kterých bych rozhodně nemohl být vycestovaný na studia do zahraničí takto jednoduše. Kromě ranního poklidného a symbolického setkání se na nesouhlas s vedením našeho státu provázím návštěvu po druhém břehu Daugavy. Večer nás čeká československé setkání v malém rižském ostrůvku našich zemí v hospůdce Sveiks, Švejk! Žádného pamětníka listopadových událostí mezi sebou nemáme, i když k tomu tedy mají někteří mnohem blíž než já, tak zmiňujeme alespoň Movember, korelaci kvality Slovenštiny se zeměpisnou délkou a dalším. Slavnostní večer končíme kde jinde než v ježkovi, večer před největším lotyšským svátkem.

Vážně bych potřeboval delší den, tohle se nedá stíhat všechno. Holt priority.