Desátý rižský týden - litevský
Jubilejní desátý rižský týden ozdobí první sníh, povedené basketové utkání, dobře vybraná autíčka na výlet do Litvy i plzeňsko-litevské nadšení. Psáno v teple pokoje s černým čajem, sušenými brusinkami z Lidlu a tatáčema v uších.
Pondělí kromě teorie her, kde řešíme etiku křižovatek a ceně toho, že pojedeme na červenou, výborných koprových noků z menzy, hledání těžší kuličky z šestnácti na co nejmenší počet měření a omylem masovému vývaru z krabičky, který maso neviděl, zdobí domácí státní svátek s předáváním státních vyznamenání. I na tu dálku tisíce kilometrů je to fakt zážitek. Nechutné, vrah o morálce káže.
Úterý je kromě nadstandardního dürüm falafelu v centru ten onen den. Ten den, kdy už Riga přestává být výletní plážovou destinací. První sníh, 29. října 2019 (což nemá daleko k palindromu, 29.10.2019, resp. 10/29/2019, taková pěkná číselná skládačka, viďte). Ale jinak druhý den v týdnu plní zodpovědná práce do školy, abychom mohli na konci týdne vypadnout do Litvy a trochu si prohlédnout jiné kultury. Kultury ovšem začínají nejspíš pěstovat i spoluchodbovníci na kolejích, kteří se tak snaží ve společných kuchyních, čímž přidávají práci závislým studentům, kterým chybí denní dávka těstovin.
Středu kromě povyku nad letními botami v poprašku sněhu zlepšuje vege burger v jednom z našich oblíbených podniků, Ježkovi v mlze. Ježko v hmle, Ezītis miglā. Také tam dostáváme kamarádské placky za naše poctivé ježko-návštěvy za posledních pár měsíců - slevička se vždy hodí. Po radostné večerní lotyštině míříme společně na basketball, na který se nám podařilo vyemailovat volné vstupy a díky klubu Nymburku přicházíme k hrací ploše vybaveni i klubovými tričky, děkujeme! Tristně poloprázdnou halu se nám daří naplňovat tlakovými produkty našich hlasivek a za výborného výkonu mužů z Nymburka si užíváme zápasu se mohutným českým zastoupením. Večer zakončujeme v ježkovi někdy nad ránem a úkoly do lotyštiny, se kterými mi pomáhá celé zbylé osazenstvo baru i barmanka.
Pracovně odpočinkový čtvrtek plní směs seriálů, úkolů do paralelních algoritmů a pomalé přípravy na víkendový výlet.
Pátek je prvním mírně nemocným den v Rize, spousta černých čajů, trocha spánku, prášků a nechuti k čemukoliv. Večer se tak nějak odhodlávám na vegetariánskou akci do místa s vysokou koncentrací oblíbených podniků, která je ovšem plná a tak se vydáváme do Ježka na úplně druhou stranu centra. Po cestě se mimo jiné se seznamujeme s přiboltovanou slovenskou matfyzáckou návštěvou, Marťou a Dominikem, kteří dorazili, aby s námi mohli strávit víkend ve Faradayových klecích v Litvě. Večer v Ježkovi po vegeburgeru a vylosovaném tajném Santovi na prosinec ukončujeme mírně předběžně, abych mohl už před půlnocí se sbaleným batůžkem a dávkou paracetamolu usínat natěšen na další dny.
V sobotu ráno snídáme v autobuse číslo divdesmit divi a po půlhodince papírování dostáváme klíče k autům. Dieselový Tiguan v manuálu pro československou posádku a benzinový Superb v automatu pro slovenskočeskou posádku. Jako navigátor/řidič véček se ujímám playlistu a navigace a s CarPlay (výborná technologie, díky jablíčko) míříme na západ od Rigy. Na prázdných cestách musíme samozřejmě vyzkoušet véčkový Line assist a všechny vymoženosti koncernu. První zastávka je hrad u vesničky Jaunpils, dále pokračujeme do Skrundy, takové standardní litevské malé vesničky se socialistickou jednotou. Příjezdem v koncernových autech v desíti lidech možná vypadáme jako investoři, kteří to tam chtějí celé koupit, ale Skrunďáci se nenechávají navýšením počtu aktuálních obyvatel o čtyřicet promile vykolejit a jedou si dál svoji. V této vesničce jsme si také zcela chtěně ukázali, kde bydlí starosta. Na západním pobřeží se prvně zastavujeme u zchátralých pevností z druhé světové války u větrné elektrárny, první větší západní zastávku si zasluhuje Liepāja, třetí největší město Lotyšska a nezamrzající přístav baltského moře. V tomto městě s krásným lotyšským dlouhým ā dáváme oběd v podniku, kde se angličtinou moc nepárají, prohlížíme katolický kostel svatého Jozefa i pátráme po údajném zrcadlovém nápise na pláži - to se ovšem neděje, přítomna je pouze plastová bílá náhražka.
Z tohoto přístavního města pokračujeme na jih přes hranice do Palangy, městečka našeho prvního ubytování. Předtím v této ruské výletní destinaci s vlastním letištěm bereme útokem místní Lidl, abychom nakoupili nějaké ty plzničky za €0.99 a vymysleli večeři, kterou si s Hankou bereme na starost - zdravější kuskus se zeleninou nikomu neuškodí. K ubytování dostáváme pár pokojů po dvou třech lidech, kuskus ve velkém (ale neplytkém hrnci) se nám celkem daří a po večeři si ve třech jdeme prohlédnout promenádu (která vypadá zcela typicky dovolenkově přímořsky). Před spaním ještě plníme večer pár Plzněmi a degustací norského sladkoslaného sýru (takový mix tvrdého křehkého slaného sýru s karamelem).
Deštivou neděli zahajujeme naloděním se do čtyřkolových přepravníků a vyrážíme směr Karklė a Klaipėda. Za Karklėm stavíme u vyhlášené duny Olando kepurė, 25 metrů vysokého svahu vytvořeného před 12000-15000 lety. Právník “ze ZPlzně” Danny se stávkuje o to, že sleze dolů, což také dělá a tvořičům programu dělá trochu vrásky na čele. Další zastávkou je Klaipėda, prozkoumáváme přístav, který je právě z části rekonstruován, zabředáme do centra na velmi prostorné náměstí s omladinou, co právě cvičí tanečky a také máme první a poslední rozpor v pohledu na další pokračování výletu. Ale pár blbých vtipů to spraví, takže můžeme v klidu prozkoumat centrum a zbytek města, abychom s deštěm mohli odjíždět do vnitrozemí Litvy.
Dále míříme do “Litevských Benátek”, mikrovesničky Minija obklopené rybníky a vodou s malebným přístavem. Po chvíli v tomto prostředí se ovšem stáváme spíš my tou turistickou atrakcí, vzhledem k našemu počtu a pohledům, kterými nás častují místní rybáři a kapitáni lodí. Po rallye cestě zpět se zastavujeme u stáda býků a krav, aby si mohly Kika s Marťou udělat pár (možná do rodinného alba?) fotek. Z této vodní oblasti míříme na východ přes Smalinikai, kde jsme několik stovek metrů od ruské kaliningradské exklávy, tedy nejblíž za celý výlet, až do Jurbarkas. A to, co nás čeká v tomto městě velikosti větší Litovle či Stupavy a velmi si to užíváme, je dvojnásobný přejezd přes nejdelší silniční most v Litvě, který má přes půl kilometru. To je mi aspoň zážitek! Na konci otočka přes kruháč a ještě jednou! Nejdelšího litevského mostu není nikdy dost. V tomto městečku také dáváme při zapadajícím slunci obědovečeři v podniku, kde se s angličtinou viděli asi nikdy, ale němčina funguje, nejmenovaní tedy mohou využít svou maturitu B2 z němčiny. Zbytek se se svým “bitte”, “ich nehme” a “danke” přidává podobně taktně a společně tak plníme žaludky u jednoho stolu. Od této chvíle se z nás stávajíc spíše asijští turisté, vyskáčeme z aut do tmy, prolítneme okolí a jedeme dále - první takovouto zastávkou je Panemunės pilis, dále Raudonė pilis (kde nás vítá oalkoholovaná litevská mládež vydávající dosti nechutné zvuky za pomoci popelnice a vlastních hlasivek - rozdělujeme hlídky, abychom to zvládli ve zdraví nejen my, ale i vypůjčené vozy) a nakonec i původně plánovaný, po rozporech zrušený, ale nakonec provedený výjezd k kostelu svatého Jiřího v městečku Vilkija.
Zatápíme v koncernových motorech, abychom mohli v podvečer přistát v Kaunasu, druhém největším litevském městě, a mohli si ho prohlédnout včetně pár shybů ve venkovní Kaunaské posilovně a diskuzí o blízkosti Vánoc a původu českých názvů měsíců. Po menší neplánované okružní jízdě městem a návštěvě Lidlu následně valíme směrem východ do letoviska Elektrėnai, města, které uměle vzniklo v půli cesty mezi největšími dvěma litevskými městy na popud Litevské sovětské socialistické republiky pro zaměstnance místní elektrárny. Nejspíš litevská reference na erőmű, mistr JC by byl jistě hrdý. V Elektrėnai nás čeká dřevěná chatička s roztopeným krbem, spoustou místa pro tanec, společnou místností na spánek pro deset lidí a nádherným výhledem na… elektrárnu! Kdo by to byl čekal. Po oslavě všech svazků v podobě místního medovníku a fascinacemi nad geniálností grepu uleháme s mírně rozdílnými požadavky na spánek okolo druhé, aby si část (nespící) mohla ještě povídat a zbylá část (usínající, já se dokonce pragmaticky vybavil špunty do uší) si mohla užívat bezroštového noclehu na matraci na zemi.
Zbytek z výletu samozřejmě s dalším týdnem, zpoždění nezpoždění, psaní vyvolává kromě příjemných vzpomínek i mentální únavu.