Sedmý rižský týden - zklidňující

19.10.2019 | 1044 slov

Raději ani nebudu zmiňovat, kdy zasedám k tomu článku. Inu, papír se plnil poznámkami a na finální text nezbyl čas. Při uvařeném černém čaji pozoruji skrz okno směs stromů, které už svůj souboj s podzimem prohrály a těch, které statečně drží své poslední listy. Stejně jako se zklidnilo počasí do šedě-zatažené barvy, i tento týden byl pro nás, Slovany, trochu situaci zklidňující.

Pondělí mírně v duchu oné dvojpísmenné zkratky, na kterou jste se mě ptali soukromě, a probírání se fotkami, narušuje až Teorie her, která je jako vždy velmi nudná a velmi pedagogicky nezvládnutá - tenhle předmět fakt nebudu hodnotit příliš kladně. Také mě v pondělí vytrhává z běhu jako vždy oblíbená lotyština, a nakonec večer návštěva maminky, kdy drbeme část Rigy, kterou neznám, a předává mi poslední část věcí, co mi přivezla - díky, mámo! Dlouhé běhací ve skříni nyní značí možnost vyběhnout i v těchto teplotách, ach, konečně!

Úterý mám nadstandardně nabité - ranní paralelní algoritmy střídají servisní chvíle pro můj šatník a první část zakončuje poslední společný rižský oběd s mojí milovanou maminkou a boltování směrem na letiště. Po rozloučení i s rodiči architektky Aničky mířím zpět do města, oni naopak okřídleným dvoumotorovým nesmyslem zpět do svého časového pásma. Po chvíli odpoledního oddechu věnovanému třídění fotek mířím předat svůj pohled na fotografování dvěma (jistě) nadšeným architektkám (ségra, díky, že mi to skloňuješ na počkání, ale já to fakt nenapíšu) - což mi připomíná, že jsem ještě nezpracoval fotky, pardon, nacpu to do nějaké prokrastinace. “Workshop” zakončujeme v podniku, kde dělají i vege burgery, a to fakt dobré - velké díky za podvečer míří do podmnožiny ISC ČVUT! Úterý pak završují dlouhé mostní zklidňující rozhovory o konstantách všech neurčitých integrálů, které tu poslední měsíc a půl počítáme.

Středa proběhne rozhodně rychleji než se průměrný Slovák naučí vyslovit řeřichu. Kromě polední výpočetní složitosti, která mě velmi baví, ale zároveň mi do ní chybí trochu mezi VUT FIT bakalářem a UL DF magisterským. Každopádně nejoblíbenější předmět Lotyština zakončuje den a večer už se dějí jen druhé části rozhovorů o nematematických derivacích.

Volný čtvrtek věnuji domácím úkolům, proběhnutí se (našel jsem lepší park, ale pořád to není ono - asi fakt zvážím možnost vyjet s měsíční na nějakou konečnou) a večer si dělám radost - Metallica & San Francisco Symphony: S & M², tedy druhý díl koncertu se symfonickým orchestrem po dvaceti letech. Těžko říct, jak to hodnotit. Metallica je láska, to je jasné, setlist se mi líbil, aranžmá někdy trochu zvláštní, ale stejně jsem čekal něco víc. Celkově 3.5/5, možná 4/5.

Na pátek se mi při zrušené hodině UNIXu podařilo aspoň trochu vyspat, takže po ranní dodělání domácího úkolu právě do tohoto předmětu vyrážíme k památníku obětem druhé světové války právě tady v Rize do lesa Biķernieki. Se dvěma spolureznasačkami vyrážíme sockou za město, kde si děláme procházku lesem až k onu památníku. Silné místo, nepochybně - včetně značek jednotlivých (i českých) měst, odkud byli Židé deportování. Nějaký čas rozjímáme a pomalu se vydáváme dál, spíš v pochmurné náladě. Na konec odpoledne nás ještě čeká zmoknutí, obhlídka závodního okruhu za městem a kamarádíčkování se s kachnami u rybníku. A nebyl by to výlet bez něčeho nepovedeného - místo tří přestupů raději volíme cestu až na autobusovou konečnou Jugla, na které zjišťujeme, že stejně pojmenovaná šalinová konečná Jugla leží víc jak kilometr daleko. Tak jsme si jen chvíli počkali, no. Večer si zrovna neprokazuji mé skvělé obchodnické schopnosti a vyměňuji své 70D se 28-135 mm s majitelkami letenek do Finska za tři výborné bramborové placky, čtyři cherry rajčata a cirka půl hadovky. Lotyš by takový obchod, dle slov naší lektorky lotyštiny Laury, označil jako “normal”.

Onen prodloužený výlet z Jugly má přece jenom do sebe - jízda autobusem a procházení Лицокнига zdi nám definuje program na sobotu. V Jelgavě se hraje volejbalový zápas první lotyšské ligy. I splašili jsme lístky, svačinu a něco nepromokavého a už jsme se kodrcali s lotyšským národním dopravcem do asi padesátitisícové Jelgavy. Procházíme městečkem a všímáme si takového lotyšského standardu - půl města rozbitá a neudržovaná, třetina do pěkna spravená a šestina je prostě vesnice. Po cestě městem míjíme rozpadlé domy, pěkné kostely, parky s uměleckými instalacemi i prostorný starší amfík. Co nás ale velmi příjemně překvapuje, je okolí řeky protékající městem, vkusně zrekonstruovaná náplavka i velmi zajímavá lávka přes řeku. Po cestě k místní hale na volejbal potkáváme ještě lotyšskou zemědělskou univerzitu, nejspíš první akademické sídlo v Lotyšsku, který by u mne mělo šanci překonat kartuziánský klášter našeho VUT FIT. Ve volejbalové hale nás vítá příjemná paní, která sice neumí ani slovo anglicky, ale s mou mírnou znalostí Lotyštiny zjišťujeme, že vše je zdarma a stačí se jen posadit. Jelgava hostí Ventspils a po vyrovnaném druhém setu vyhrává své utkání 3:0. Během utkání, které společně s námi sleduje maximálně 25 fanoušků, si uvědomuji, že je to mé volejbalové poprvé na národní nejvyšší soutěži jakéhokoliv evropského státu. Závěrem dne nádražní Lido a hluboký spánek.

V neděli si z první lotyšské volejbalové ligy dáváme ještě jeden kousek, samotná Riga hostí Daugavpils, který opět vyhrává v krátkých třech setech - na vyrovnané zápasy nemáme moc štěstí. Po menší procházce okolo mnou již navštíveného památníku osvobození po WW2 míříme do svých domovů, s Hankou si teda na královské zakončení týdne ještě pouštíme sitcom nejmenovaného magora z nejmenované televize a poté výborný Kumšt (pro fanoušky hudby určitě povinnost).

Zklidňující, protože po rozjetých minulých týdnech jsme považovali za vhodné se ve Slovanech mírně zklidnit a ujasnit si, proč tu jsme. A pořád nemám rád smajlíky, takže jen takového provokativního na závěr. :-)