Pátý rižský týden - ruský

30.09.2019 | 1403 slov

Tak další týden za mnou, minulá neděle byla tak někdy před pěti, šesti hodinami, ne? Je to fičák, jestli se tohle někdy zastaví, fakt nevím. Za oknem se po ranním odestření závěsů vynořila podzimní mokrá Riga se zbarvenými stromy a šedou oblohou. Ke zvláštnímu adjektivu tohoto týdne se každopádně dostanu až v průběhu dnešního příspěvku, ke kterému usedám až nezvykle v pondělí.

Můj čtvrtý vegetariánský týden zahajuji v pondělí standardně Teorií her, pořád jsme se nějak nevymotali z filozofických debat o výhrách a prohrách, ale už je zadaný aspoň domácí úkol v angličtině, kterých už bych měl logicky začít plnit - no zatím to počká (víc jak měsíc do odevzdání). Po škole jsem se opět odhodlal na menší rižský výběh, vzhledem k teplotě jsem si dal pěkně v tempu 5:55/km necelé čtyři kilometříky - tentokrát bez ztracení, juchů. Zbytek pondělí ve znamení Lotyštiny, blogování za minulý týden a menších chodbokolejních pokeců.

Úterní ráno plní přednáška z paralelních algoritmů a také kromě úterního praní vítáme v Rize Slovanku Lucku, která se k nám přijela podívat ze svého erasmového Tallinu. To samozřejmě nemohlo zůstat bez odezvy slovanského rižského jádra, uspořádali jsme typicky slovanský venkovní slez v jednom z rižských parků, abychom mohli vyzkoušet vodku s příchutí nakládaných okurek (0,5/5, fakt hnus), talinský vaječný koňak (nejsem na tohle, ale 2/5) a samozřejmě i další míchanice. Už jsem si tak nějak se svým Spotify Premium (díky rodino Tomáši) zvykl dělat DJ, takže tam nakládáme skrz zapůjčené německé JBL hity od sedmdesátých let až po relativně aktuální pecky typu Zlatíčka. Celkem náhodou se nám podaří znetworkovat rusolotyše (první Rusko alert), který z práce míří ke svým dětem domů - dost nezodpovědně s námi pokračuje ještě několik hodin a tak vyvolává diskuze mezi střízlivějšími v naší skupině. S hudbou ovšem není konec ani při předělu dnů, přesouváme se na karaoke scénu, kde jako “Slavic squad” děláme radost všem milovníkům Linkin Parku, Journey a Adele, ovšem zcela zklamáváme fanoušky Jolene - pardon, ale to bylo fakt strašné.

Středa se točí okolo tří nesouvisejících akcí - vyzvedávám se výherní dres z ESN soutěže (rychlé), mám přednášku z výpočetní složitosti (zajímavé) a konečně si sestavuju Changes in Learning Agreement (takový důležitý velký nepěkná věc). Zvlášť ty changes jsou celkem bolest, vzhledem k tomu, kolik jich dělám - ale místní styčný důstojník prof. Borzovs mi velmi rychle emailuje potvrzenou kopii zpět, takže se zatím daří. K večeru opět oblíbená Lotyština, začínáme časovat slovesa, což je mi trochu bližší a snazší než předchozí zájmena a profese.

Čtvrtek se line na lince znovuobjevování centra Rigy a neustávajícího výletování. Sraz máme u Mildy (opravdu se mu tak přezdívá, žádná Matilda, František nebo Jolene), tedy památníku svobody, kde zrovna probíhá uvádění nových městských policistů do služby, máme to tedy i s hudební vložkou. Pro příchozí taliňačku a ty, kteří nebyli v centru na prohlídce, si vzpomínám na legendy o historickém centru a znovu tak procházíme kolem kostela sv. Petra, domů černohlavců i lotyšského parlamentu. Na poslední zmíněném místě se zastavujeme kousek od kouřících pánů v oblecích s přiblblým nápadem, že se s nimi vyfotíme a potom budeme zjišťovat, jestli jsou to poslanci. Nakonec z něj upouštíme, co kdyby tam byl nějaký lotyšský Pitomio. Po propovídaném obědě v Lidu se přesunujeme šalinou na kraj oblasti pojmenované jako Mežaparks, teda v překladu něco jako lesní park - parku, který jsem měl na seznamu už před Erasmem. Velmi příjemná procházka alejí, kolem dětských hřišť (kde jsme se rádi vyblbli) až k největšímu amfiteátru v pobaltí, kam se dostáváme nejspíš trochu nelegálně, abychom si tam hodinku a půl na trávě dáchli a potom museli otevírat zamčenou bránu - holt stane se. Čvrtek končíme prolezením pár vintage butiků, kde si dělám radost svetrem a následně míříme do našich dočasných domovů připravit se na první větší výlet. Po paralelně vedeném workoutu se nám vypíná Slovan Šimon, který ulehá do postele okolo půl čtvrté - pro následující den důležité.

Pátek je startem pro náš ESN výlet do Latgale, tedy východního regionu Lotyšska. Den mi začíná v 5:50 budíkem, abych se hned dozvěděl, že výše zmíněného Slovana půjdu budit. No radost hned po ránu pro nás, budící četu společně s Hančou a Jančou, a neradost pro něj. Bez znalostí o jeho stavu oblečenosti z něj zcela netakticky strhávám peřinu, aby se mi následně ulevilo, že na sobě přece jen nějaké oblečení před dvěma hodinami nechal. Po desetiminutovém přesvědčování a úvahách o životě se nám daří jej zvednout (v 6:15 si zaslouží ještě kontrolu, ale to už šlape vše jak má). Při následné cestě trolejí se už jen opírá o vedle stojícího pána a usrkává pomerančový džus, mise Šimon tedy splněna. Na východ nás vyráží celkově asi 40 jedním společným autobusem, ve kterém zabíráme společně s dalšími Slovany slabší polovinu míst - na cestě se rozhodně nenudíme, hned po první zastávce vytahujeme hudbu a plníme zadní část autobusu mezinárodními hity, s čímž nám po chvíli začnou pomáhat i Italové. V pátek dopoledne postupně navštěvujeme zříceninu a vyhlídku, abychom na oběd dorazili do penzionu u jezera Ezerkrasti. To je, drazí čtenáři, velmi zajímavé místo - za vegetariánské tam považují ryby a vlastně se tomu ani tak moc nediví - no tak takhle ne, Lotyšové!

Odpoledne se poté zastavujeme na zřícenině jednoho z hradů a na nákup, kde za deset minut domluv, zatím jen obrazně, upékáme plán na večeři, abychom se s rozdanými úkoly rozeběhli po obchoďáku a odvezli si šest kilo zeleniny. Kolem půl osmé už stavíme u jezera Nirzas ezers (patnáct kilometrů od ruských hranic, druhý Rusko alert), abychom začali chystat saunu, večeři, oheň v krbu a mohli si užívat okamžiků. Vše se daří a my kolem deváté třikrát otáčíme saunu - jezero, kolem desáté si dáváme výbornou pečenou zeleninu, kolem jedenácté trávíme večeři u osmdesátkové hudby, kolem dvanácté vyrážíme do okolních chatek s poslední slivovicí ozkoušet večeře ostatních, kolem jedné si dělám při rozfoukávání kamen značku na čelo, kolem druhé už užíváme tóny Die Antwoord, kolem třetí se bavíme nad přeplněnou saunou a koupelnou ve vedlejší německé chatce a kolem čtvrté páté už jen diskutujeme v úzkém kruhu o nesmrtelnosti chrousta.

Sobotní vstávání před osmou na snídani nebylo pro všechny zcela reálné, ale za tónů těch nejdivnějších písní uklízíme chatky a autobusem míříme k dalším cílům. Prvně čertovo jezero, do kterého je neradno skákat, protože by se poté nemuselo vylézt, kde si děláme i společnou fotku (mou vzdálenou rukou) a následně výborný oběd v muzeu chleba. Tam nosí na stůl velké kopy jídla a dostáváme na vyzkoušení i chlebovici, která nám pomáhá při pěvecké soutěži (s Jožinem Zbažinem není zas potřeba tolik pomoci). Následně se dozvídáme, že všechna chlebovice na stole je v ceně (i ta, která zbyla u okolních, v převaze německých, stolů), takže si této skvostné pálenky odléváme, abychom měli něco na cestu zpět a další týdny (samozřejmě čistě z degustačních důvodů). Další cesta poté vede do muzea amerického abstraktního malíře lotyšského původu, což považuji za naprosto velkou dramaturgicky nepovedenou volbu plánovače výletu, protože nahnat nás po drobných pár hodinách do muzea abstraktního umění chce mít koule. No co už, na cestě zpět dáváme ještě pár společných písníček a k pozdnímu odpoledni po jedné vegetariánské tortile v Hesburgeru (a burgeru za € a cigaretě od Šimona pro místního pána bez domova) míříme ve spánku směr Riga. Sobota v únavě zakončená dotříděním fotek ze čtvrtka při černém čaji, teplácích a teple pokoje na Maskačce.

V neděli se loučíme s odjíždějící taliňačkou Luckou, dáváme kávu v jedné z kaváren a jak parta invalidů chodíme do lékárny pro léky na čelospáleniny a kašel. Odpoledne poté naplněno odpočinkem po celém výletě a probíráním fotek.

Dopisuji po půlnoci v noci z pondělí na úterý, tedy později než obvykle - ale pořád celkem celistvě, bohudíky. Příští týden tu mám návštěvu a logicky naplánovaný další výlet, takže opět budou fotky a opět budu dopisovat až někdy po víkendu.